VERONIKA CAYVA
Za všechny chyby, hrubky, gramatické idiotiny
a do očí bijící typografické nesmysly se předem omlouvám.
Budiž mi odpuštěno.
Nelituj však, která láska je rozumná?
V.E.Babka
22_7_2024_10:51
Žiju ve vzpomínce, ale co je teď?
Všechno se mění, proměňuje...jak to bude zítra?
Je to moc velká sázka?
Co je nejistota?
A co je jistota?
Minulost se rozmělňuje každým okamžikem a zabarvuje se představou, barvami dneška.
Co se opravdu stalo?
Dokážu to říct přesně?
Není v tom už moc domněnek?
Láska je nelogická, pan Babka to vystihl přesně...člověče, nezlob se na sebe za to, že miluješ.
Ale já prahnu po vysvětlení.
Bojím se chaosu, jeho opakování, ikdyž byl potřeba.
Vyplazuju jazyk na všechny nezmary a hraju si na Mesiáše, který všechny spasí a všemi bude milovám.
To je ten velký vzdušný zámek co stavím.
Vidím se jako postava z románu, co vše dělá správně.
Aniž by to bylo vidět.
Ale jednou...
Jednou si to všichni přečtou, jak jsem byla správná.
Pochopí kontext, to co bylo psáno mezi řádky, to co nebylo vysloveno, to co nebylo zjevné zvenčí.
Po smrti?
Ta, co chtěla udělat všechno správně.
A hlavně nikomu neublížit.
To je panečku ctnost!
Na nebesích se radovat, svatořečena.
Myslím
17_6_2024_21:35
Moucha si zabzučela mezi monitorem počítače a oknem se starými skly, které netěsní.
Takže život veku, jako by byl i uvnitř.
Je to vážně jen optická bariéra mezi světem uvnitř a vně.
Ikdyž lampička svítí, květy orchideje ztmavly, jako bych jim do zálivky přidala modrou skalici.
Myslím na to, že moje texty čtu jen já.
Myslím na to, že venku už je zase konec.
Malá smrt.
Jo, říká se tak orgasmu, ale i konec dne by se tak mohl nazývat.
Myslím na to, že...moucha leze po skle a hledá únik.
Taky jí ta hranice mezi vně a venku připadá tak tenká, že určitě bude někde existovat skulinka.
Ale ne, není, sklo je pevné a jednolité.
Sletí dolů a zase leze nahoru.
Znovu.
Znovu.
A znovu.
Je to myslím versus miluji.
Jedno tlačím, druhé vím.
Miluji
2024
Miluji, kdž se den chylí ke konci, kdy ptácí znovu zní a zpívají svou píseň.
Miluji, když se Slunce schová za obzor a nebe začne nabývat barev.
Miluji červánky.
Miluji to, jak člověk musí pozorovat, každým porem nasávat, co se vlastně děje venku za oknem.
Miluji ten okamžik, kdy se oblaka zbarví do červeno-oranžovo-růžova.
Ten okamžik trvá jen minutu, možná dvě a když se nesoustředím, uteče mi a celé představení červánkové nádhery propásnu.
Miluji...to slovo se možná používá až moc často.
Nebo se používá jen zřídka kdy.
Obojí má své případny...mohu říct, že miluji červánky, to patří k tomu jednoduchému "miluji", ale co takhle říct druhému člověku..,,Miluji tě." ?
To chce kus odvahy.
Přeji si být tak běžná i odvážná.
Ikdyž se vystavím posměchu za klišé nebo v tom druhém případě odpověď nebude vždy taková, jakou jsem si jí představovala.
Chci milovat, je to mé rozhodnutí, ať je to cokoli a kdokoli.
Prožít tu minutovou lásku s končícím se dnem a červánky.
Tu intenzivní chvíli, co vím, že nevydrží...ale víš co, přijde znovu, když budu pozorná.
A možná dřív, než bych čekala.
Jen mít oči dokořán a nezaostřovat zrak jen na ty každodenní prkotiny, aby mi okamžik nádhery unikl.
Pole na trávu
2024
Zazvonil budík,
je sobota, sakra, nejdřív mám tendenci být naštvaná.
Ale pak vyjdu ven a pohltí mě slunce a ranní mlha válející se nad fabrikou v ďolíku pod kopcem.
Jdu si lehnout.
Ale ne...stejně je v posteli plno a moje místo na spaní plní myšlenky, které mě zavalí tisícem polštářů.
Nechám se vytlačit a přepadnu přes okraj do nového dne.
Obouvám červené holínky, šaty a jdu se projít do orosené trávy.
Tam, kde je pole na trávu, jak říkají botanici.
I tam, kde je louka, plná kopretin, jetele, vratiče, třezalky, šťovíku, štírovníku, mařinky, jestřábníku a kohoutků lučních.
Chci si natrhat kohoutky, ale v místě, kde jsem, je jich sporadicky, málo, a já nechci brát moc.
Rozhoduji se, kam půjdu, volím cestu k lesu.
A tam je kohoutků, že si mohu vybírat, směju se, to je tak vždycky, stále a pořád dokola.
Stačí si počkat, popojít kousek dál a najednou se otevře víc možností, než bych si uměla představit.
Stále vězím v té krabičce.
Ale ne pořád, občas vykouknu, jako teď.
Lem šatů už je dokonale mokrý, připadám si jako Keira Knightley v Pýše a předsudku.
V lese mi vleze vlhkost do nosu a do ucha křik strakapouďátek.
Dutinu, kde jsou, jen tuším, nechci chodit moc blízko, vím, že tam jsou a to stačí.
Kytici, co jsem nasbírala, nedám na hrob, ale na oltář.
Tam bude dělat radost nám všem.
Tak dobré ráno,
sobotní,
květnové.
Ráno2
2024
A už mě to světlo češe ospalost, už jí rozhání to právě vylouplé Slunce nad obzorem,
rudé, zbarvující se do žluta. Chvíli je ten kotouč spatřitelný, právě, když je v rudém obleku.
A už mi češe myšlenky do reality, svítí do koutů s pavučinami a tahá ze snové reality do té probuzené.
A hezky se to míchá.
Nechávám se učesat, jde to samo, samo sobě na mě i na tobě ve mě.
Lokny se rozčesávají společně se zacuchanci, něco pro něco, co je výš.
A dál.
A pořád tak blízko, aby to bylo k žití.
Abych tomu měla šanci porozumět.
Vystavuji, nastavuji, nechávám.
Prozařuje, očišťuje, pomáhá,
ale nezachraňuje.
Ráno
2024
Miluji tohle ranní...
Hm
Možná než ticho, tak klid, kdy po spánku budím se,
úplně nejlépe vychází slunce a přes stará okna je slyšet zpěv ptáků,
kteří už se sklonkem zimy koncertují, vábí a přitahují samičky, Slunce i mě.
Ven.
Ze zimy i hloubky mé vnitřní krajiny, kde jsem si v zimě pobyla a poléčila to, co bylo třeba.
Ven, do krajiny vnější, která se vyskytuje kousek za mou kůží.
Jejich hlas mě vyzývá, trochu se mi nechce, ale vím, že to bude ten nejlepší způsob, jak začít den.
Ještě bych chvilku...ale ne, už ne, je čas přestat se schovávat.
Schovávání bylo naprosto oprávněné, zima disponuje časem, který v létě není.
Ale nelze setrvat, z bystřiny by se stala bažina.
Všední den by zhořkl.
Ven.
Fyzicky i mentálně, tělem i duchem.
Aby se všechno mohlo odehrát a nebrzdila jsem stavidla, která stejně časem prasknou.
Libuše
2023
Libuše seděla v kavárně.
Na docela malé město to byla kavárna, co by člověk nečekal.
Je pravda, že hipsterské (tedy pokud se takový výraz ještě používá), že hipsterské kavárny jsou rozšířené mimo Prahu už nějaký čas.
Ale stejně to pořád člověka překvapí, příjemně, když lungo nebo filtra, pivo z minipivovaru a bezlepkový domácí chcesecake potká mimo velkoměsto.
Libuše si objednala flat white a čokoládovou pěnu.
Měla volno a tak se rozhodla odjet z domu, kde na ní číhají povinnosti na každém rohu, odjet trochu do klidu, kde buse sama.
Prostě někam mimo.
Už 3 roky si říká, že se do té kavárny půjde posadit, dá si kávu a dortík, vezme si notebook a vyřídí si maily, utřídí myšlenky a skoukne pár webů s oblečením.
A tak se to dnes konečně povedlo.
Má celý den pro sebe.
Dala si k snídani zralé mango a přečetla pár stran Alchymisty.
Pověsila prádlo, umyla nádobí, sbalila si 3 zavazadla-kabelku, tašku s počítačem a plátěnku s oblečením, do kterého se převlékne večer po masáži.
A jela.
Slunce svítilo už od rána. Je to jeden z posledních fakt teplých dní letošního roku a tak, hned po té kavárně a prácičce se vidí s knížkou v parku.
Masáž je až od půl 7, do té doby času dost i na ten kemping na trávě (do kufru si prozíravě sbalila deku-praktická žena).
Na stůl si rozložila deník, zápisník se stavem domácích účtů a zapla noťas.
Jako první vyřídí maily a hned mezi prvními je tip na šamanský výcvik.
Podívala se do diáře a trochu se zasnila...,,Mohla bych si to dovolit?" zeptala se sama sebe.
,,Nemyslím finančně, je to jeden z nejlevnějších kurzů co jsem viděla. Ale časově, mám rodinu, můžu tohle vůbec chtít?".
Může, ale to ona ještě neví. Může všechno a všichni to zvládnou.
Ale kdy to zjistí? Nebude už pozdě?
Se zavírajícím diářem v její levé ruce se vrací zpět.
Rozhlédne se kolem sebe.
Všichni ostatní hosté kavárny sedí venku, jí se tam nechtělo, kavárna je u hlavní silnice a i přes sluchátka, kde jí hraje organic downtempo, je provoz moc hlučný.
Stačí ty otevřené dveře.
Možná taky sedí venku, protože všichni kouří.
,,Měla jsem si doma taky ubalit." posteskne si, ale zas tolik po tom neprahne.
Stačí to kafe a pěna. Ta byla fakt strašně sladká.
Rozklikne další mail.
Je z práce, nic extra zajímavýho a tak jí myšlenky utečou zase někam jinam. Nahlédne do deníku, na poslední stranu, kde si včera večer zapsala:
,,Nenech muže, aby byl středobodem tvého Vesmíru. Jeho zář tě tak oslepuje, že přes ní nevidíš sebe, Vesmír a vlastně ani jeho."
Jo to se jí povedlo...kdyby tak všechna ta moudra co si píše uměla žít...to by bylo.
Třeba k tomu někdy dojde. Až nebude tak rozpolcená, zmatená a v prdeli jako je teď.
Je přece životní optimistkou ne?
,,Co večer nejde, ráno půjde levou zadní a co nepřijde přes den, potkám ve snu." jo to je taky dobrý.
Z úvah jí vytrhne telefon. Volá jí mamka. Domlouvá se s ní, že se potkají ve středu a že si v úterý vezme děti.
,,Ještě, že jí mám." uvedomí si, snad to říká dost často nahlas i před ní, před mámou.
,,Ale taky mě sere, ne že ne, všichni mě serou, že mi říkaj co mám cítit." obrátí se to najednou v ní, náhlý poryv vzteku.
Kdyby nebyla v kavárně, pěkně si zařve. Tak třeba v autě, až pojede. Tam to jde, ikdyby to bylo slyšet, může jí to být jedno.
V autě je skvělý řvát, pustit páru, vlastně je to jedno z nejlepších míst na řvaní. Když je tam sama, nikdo to neví, nikdo jí neslyší a nikoho tím tedy neznepokojuje.
Řvát v autě je praktický.
Napije se vody a změní repertoár co jí hraje do sluchátek.
Mít volno v pracovní den je skvělý. Člověk se může uklidit, na chvíli zmizet a dělat něco co běžně nedělá, když dělá, že je v práci, ale vlastně není.
Třeba si konečně po třech letech sednout do kavárny a dělat, že pracuje.
Libuše si to užívala. Vlastně nevěděla co jí to přináší, výsledek z tohoto konání nebyl prakticky žádný.
Ale pokaždé nejde o ten výsledek ne?
Kdo ví, jak dlouho z tohohle dne bude čerpat.
Z tohodle odpoledne co si prostě dovolila a dopřála.
Ať už je její osud kamkoli směřován, dneska se tak šikovně uklidila, jakoby chvíli dělala že není, ale stejně je a to že JE jí baví.
Tak chvíli si posedět a připadat si patřičně v kavárně na malém městě.
Barva a stupně šedi
2023
Barevné obrázky se střídají s těmi černobílými.
Raz dva, raz dva, mění se a jak se rychlost zvyšuje,
oko přestává vnímat jaký z nich je barevný a jaký černobílí.
A tak se minulost s přítomností začnou nejen míjet, ale prolínat.
A z toho prolnutí vzniká obraz, který je barevný, ale ne tak úplně,
jako by ho někdo překryl vintage filtrem.
Běží tak film přítomného okamžiku částečně překrytý tím minulým.
Je to souhra.
Chvíli.
Pak je těžké vidět rozdíl, a tak se tady a teď stává méně barevným.
Ani dobarvovací sklíčka skleniček s červeným nefungují.
A tak zpomalím, abych zase mohla rozeznat co je teď a co bylo.
A oddělit je od sebe.
A vidět zase všechny ty barvy i odstíny šedi v plné kvalitě.
A užít si je, protože i ty černobílé, minulé, stojí za to.
Jen už je nenechám odbarvovat ten právě promítaný barevný film přítomnosti.
Je to tak, jak to je.
Láska je absurdní, prostě tě přepadne, zažehne a schvátí.
Myslí to dobře.
Je naprosto nelogická a když si v tom tu logiku hledáš, úplně se ztratíš.
Donutí tě přijmout stav věcí tak jak jsou, ikdyž to vypadá jako mimozemský setkání.
Je neoddiskutovatelná.
Buď je nebo není.
Miluješ nebo nemiluješ, ať jsi romantik nebo cynik.
Je to klišé, ale tak krásný.
Je to tak,
jak to je.
_2023
PS: Woody Allen-Užívej si co to jde, plný krásnýho klišé
Rozverně
_2023
Je něco kolem čtvrté odpoledne. Sobotní slunce hřeje v krajině.
Nohy mi unáší vlny travin, lehoučkých, nahusto rostlých, že při zemi vypadají jako vlnící se kouř.
Sem tam rostou i slzičky panny Marie, děda jim říkával hodinky, kdoví proč, tak jim říkám slzičky i hodinky a trhám si jich pár do miniaturní kytice.
Přidávám štírovník růžkatý, kouřovou travinu a vše zavážu tlustým stvolem trávy jiného druhu, je tak široká, že vypadá jako mašle.
Procházím lesem, na chvíli se zastavuju a hraju. Světlo je přívětivé, měkké, cítím se v naprostém bezpečí, chrámu lesa, je mi líbezně.
Děkuji za prostor všem stromům okolo, že mě nechali zahrát a jdu dál.
Borůvky, sem tam fialové kuličky, končí v mé puse.
Mám žízeň, jsou šťavnaté, už nemám tak vyschlo.
Cesta, vyježděná i vychozená, vede ven z lesa. Do nosu se mi vloudí vůně svízele syřišťového, žluté chomáče mezi suchými trávami.
Trhám ho a těším se, jak ho doma přidám ke kytici ve váze.
Vydávám se jinou cestou než chodím obvykle a najednou se něco pohne ve vysoké trávě na mýtině.
Neleknu se, nemám strach, jsem zvědavá ať je to cokoliv, ale ne, nespatřím to.
Podívám se na za sebe a vidím zelené a zlatavé pole. Ve výhledu mi vadí stromy.
Svými kmeny a větvemi vytváří z toho pohledu vitráž, rozdělují pole do jednotlivých obrazů, barvy, cesta se stromy v dálce, nebe.
Chrám pod širým nebem s okny, kde se motiv skel mění každým dnem.
Zastavuji se na mýtině, sedám na pařez a nechávám na sebe pálit slunce, všude to voní pryskyřicí, sálá ze země horko, je to příjemné, užívám si ho.
Prohřívá mě až dovnitř, to teplo je štěstí ve mě a když se zvednu, jde se mnou dál lesem.
Sbírám další borůvky a stále jdu cestou, kterou jsem předtím nešla.
Všude je vysoká tráva a já jen tuším směr, kudy mám jít, abych se moc nevzdálila od domu.
Myslím na klíšťata a svou osobní teorii, že dělají akupunkturu. Zakousnou se nám tam, kde potřebujeme něco poléčit.
A chápeme to úplně naopak, bereme je jako něco, co nám ubližuje. Copak může existovat tvor, který by ostatním jen škodil?
Když to takhle napíšu, je to rovnou blbost, že jo?
No právě.
Srnka, dva metry ode mě, než si mě všimne, uběhne minuta, mizí.
Dvě mláďata ťuhýků se prohánějí mezi smrčky, křičí na sebe i na mě.
Už vím přesně kde jsem, scházím loukou, která je plně osluněna, zase ta líbezná kouřová tráva.
Jsem šťastná a fotím si ten obraz sebe na louce do paměti. Tak takhle to vypadá, když jsem.
Nezapomeň.
A kdyby náhodou, máš jí v archivu, složka štěstí.
Když chceš něco říct, tak to řekni
_2023
Čtvrteční dopoledne, slunečno, možná až moc teplo, ale kdo by si stěžoval, je začátek léta.
Jdu zahradou a procházím okolo rozkvetlého řebříčku, na něm jsou dva broučci (nevím jaký druh, jsem líná podívat se do atlasu).
Dělají tu svojí pudovku a najednou na nich přistane třetí, chvíli si na těch dvou pod sebou posedí a letí dál.
Přistál se pomazlit.
Jojo, už to slyším, jak mi kdejaký biolog bude oponovat ,,Pomazlit, ha, ty idealisto.".
Jak by byl svět nudným, kdybychom mohli všechno logicky a racionálně zdůvodnit.
Líbí se mi představa, že je v tom milování ten třetí prostě jen přiletěl navštívit, pozdravit, prostě jen tak.
Chápu že má instinkt se množit, ale u kolika zvířat už bylo dokázané, že třeba o mláďata se dokáže starat i jiný souputník než jejich biologický rodič.
Tak proč by to nemohlo být i u brouků, u jejich rozmnožování?
Třeba je přiletěl povzbudit, těma svejma krovkama je oba pohladil po bocích aby věděli, že je tu pro ně.
Na chvíli, která se už nemusí opakovat, prostě je, prostě jsou, prostě se páří a ten třetí je u toho.
A tak si říkám, jak přirozené to je být přirozený.
Jak nesmírně těžké to je pro tvora, který má tak úžasně výkonný mozek jako my lidi a potřebude ve všem mít tu logiku.
A s tímhle jsem dnes ráno domeditovala.
Když chceš něco říct, tak to řekni.
Ikdyž se zdá, že je to nesmysl, že to víš, víme nebo že to ví, protože si myslíš, že to ví, jelikož je to přece jasné.
Že toho druhého urazíš nebo že tím všechno zkazíš.
Když to neřekneš, bude ti to pořád viset před očima, pak to spolkneš, nafoukneš se a nakonec to nepůjde ven nebo jen s velkým úsilím.
A když to pak vypadne, nebude na to pěkný pohled a bude to bolet, mnohem víc, protože to v tobě během toho potlačení nabobtná do obřích rozměrů. Au..
Takže to řekni hned.
Trpělivost je skvělá, ale ta nastoupí právě po tom, co to bude řečeno.
Ať už je to cokoliv.
Ať je TO cokoliv.
Jako médium rozvernosti.
Žena je těkavá změna a muž jí zachytává a uzemňuje.
_2023
Jabloně
_2023
Miluji, když kvetou jabloně.
Každý rok se na to těším.
Netrpělivě pozoruji, kdy už to začne.
Nejdřív se nalijí poupata, tmavě růžové kuličky.
A pak jedna pukne, obyčejně je to v podvečer, pomrkne na mě rozkvetlý květ a do rána jich je několik, sem tam po větvičkách.
V dalších dnech se ta celá jabloň rozzáří bílo růžovými květy.
Větvičky nahoře jsou úplně obalené.
Vypadají jako sněhové pusinky, ty nechutně sladké dezerty.
Sladké jabloňové květy.
Dívám se na ně z okna kuchyně. Přímo naproti lince, kde trávím nejvíc času, když jsem doma, rostou dvě.
A kvetou postupně.
Nejdřív je na řadě ta vlevo a když je v nejlepším, rozjede to i ta pravá.
Záplava cukrových pusinek lahodných pro oči.
K večeru jsou nejkrásnější, září dlouho do tmy.
Tuším je i vidím zároveň.
Vůbec ne ospale na mě mrkají a já jim dávám dobrou noc.
Myslím na to že odkvetou nebo ne, nemyslím, užívám si, že jsou a já se na ně mohu dívat.
Jo jako ti japonci s těmi sakurami.
Pomíjivost holka.
Nechutně krásná.
Rehek
_2023
Nakreslené vajíčko zatavené v plastové folii naráží do okna. Je na něm nakreslený ukřižovaný Kristus, krásná dětská kresba.
Ten Kristus je smutný, ne trpící, ale smutný a ten kdo ho má píchnout taky.
Díky jemnému průvanu v otevřeném okně je slyšet, jak k tomu jemnému rytmu narážejícího plastu do dřevěného rámu okna přizvukuje Rehek.
Rehek zahradní, ne domácí, ta zaskočená hašlerka a rychlý trylek.
Ne, vůbec ho neurážím, neříkám o něm, že zpívá hůř, že mu ten pánbůh moc nenadělil.
Vždycky mě štvalo, že se o něm někteří ornitologové vyjadřovali jako o tom "horším".
Blbost.
Jak to mohou hodnotit?
Zpívá prostě tak jak to nejlíp umí, lépe to nesvede, víc to nejde.
Poslouchám přeji si, aby zazpívali oba.
Z postele pozoruji obraz na který se koukám často, často tedˇ totiž ležím v posteli, v poloze odpočívajícího, ikdyž se mi vůbec odpočívat nechce.
Jsem taková odkázaná a vděčná za to, ležím.
Říkám si, jestli ten obraz nezačnu za chvíli nesnášet, jestli ty barvy, které jsou dobře namíchané, nebudou mi připadat jako mazanice bez špetky citu.
Mám tendenci ho analyzovat a hrozně mě rozčiluje oko se skáplou barvou, ikdyž vím, že bez toho by to nebylo ono.
Ale stejně, nesnáším tu zdánlivou chybu. Nesnáším, že to nesnáším.
Mám teď ten obraz spojený s pocitem bezmoci, když jen ležím a vše okolo mě běží.
A já stojím a chtěla bych běžet taky, nebo alespoň jít.
Často se mi tohle zdálo, že chci běžet, ale v tom snu mi to nejde, jsem strašně pomalá, jako bych měla ty nohy přilepený nebo hrozně těžký.
Někdo mě v tom snu honí nebo mi jede vlak a já ho nestíhám, protože jsem zpomalená a nemotorná ve svém prostoru.
Jako bych běžela na místě.
Taková neomalená, těžkopádná, těžká a neohrabaná.
Často se mi takový sen zdál a já byla ráda, že to byl jen sen.
Ale teď jsem vzhůru a jsem stejně neomalená, těžkopádná, těžká, neohrabaná a k tomu všemu ještě zkroucená jak zvoník od matky boží.
Uf.
No rychle to nejde, ani překulit se na druhý bok.
Je to zkouška trpělivosti?
Že já si furt musím představovat něco seberozvojového, nebylo by jednodušší si vzít to "růžový štěstí"?
Nebo si nechat píchnout nějakou tu ulevující včeličku u doktora...on by mi jí určitě dal.
Tak co je lepší?
Tlumit nebo se v tom plácat?
A věřit, že to má opravdu smysl?
Hm.
Něco hezkýho
_2023
Tak jo, jdu na to.
Řekla jsem si, že napíšu něco veselího, něco kde o nic nejde, snad jen se pousmát, zasmát, přečíst si to jako novinový sloupek.
Nic zásadního, takovýho pěknýho, malýho a hezkýho.
Jsem zvědavá.
Většinou, když chci napsat něco hezkýho, dopadne to seberozborem bolavejch míst.
Tak jo, soustředím se na něco hezkýho, hezkýho..co je hezký?
Jo mám to! Je jaro a ty barvy, jsou tak, tak...ták čerstvý, že je mi z toho dobře. Cítím tu radost z nového života, jak to všude proudí, puká, vniká a proniká.
Každou chvíli potkávám napojené ploštice a milující se pidibrouky.
Už se to naučily i děti, když vidí dva broučky na sobě, volají na mě, ať se jdu podívat.
,,Podívej mami, milujou se, budou mít miminka." nadšeně švitoří.
A já se na ně koukám, jak jsou na sebe natisknutý a nechtěj se pustit a je mi líto, když je děti chtějí chytit a nechtěně je tak rozpojí.
Cítím v tom i jakousi škodolibou radost, ale ta se jen tak na chvilinku mihne, když ta mandelinka mátová spadne z krovek druhé mezi rašící mátu.
Nechci psát, že jim závidím, ale možná trochu jo. To jak jsou k sobě natisknutý a dělaj tu svojí pudovku.
Ty jejich plody lásky nám pak žerou mátu. Ale odpouštím jim to. Jednak pro to, že chápu, že nemohou jinak a taky pro to, že mají tak krásný krovky.
A máty je dost, nikdy jí nesežerou celou.
Možná je to i pro to, že je na jaře často vyrušíme a zahrajeme si na kazišuky, když ten nalepenej na tom druhym nahoře,
pod šťouchem dětského prstíku, padá mezi tu rašící mátu.
Tak jo, to není pro začátek špatný. Na první dobrou v tom není ani zmínka o seberozvoji, pomíjivosti lásky, prostě něčem hluboce fylozofickym.
Je to taková pauza, všichni potřebují pauzu, malá období zimy. Vyspat se, třeba i pár dní a pak zase nasednout na ten rychlík.
Naskakuju.
Po chvilce ale mačkám tlačítko, aby mi zastavil na zastávce na znamení.
Na jaké? To je jedno, někde, kde je i druhá kolej, tam kde jezdí jen ucouraný, rozhrkaný a každou chvíli zastavující vlak.
Chci si do jendoho z nich přestoupit.
Vím, že všechno nestihnu, když pojedu tak pomalu, ale zase si to stihnu užít.
Takže jak to bylo s tím jarem? Nebo s tou mátou? Ne, s těmi brouky a broučím jarním rozmnožováním.
Pod mejma nohama se to všechno miluje.
Stačí si lehnout do trávy a už je na mě několik kopulujících plnitelů úkolu klíčového pro další generaci.
Kdyby se rozhodli takové mandelinky mátové nemít děti, zbavila bych se požírače naší oblíbené bylinky,
ale taky bych přišla o pohled na ty jejich lesklé krovky, které vypadají na malé drahokamy, rozsypané v porostu máty.
Jsem moc ráda, že si to neřekly a neprožili spolu "jen" šťastný život, kdy jeden druhému dělali radost a umřeli v objetí.
Jsem moc ráda, že stále poslouchají ten pud, který jim káže ,,Jdi a kopuluj!".
Díky za to.
Pustíš mě dál?
On: Pustíš mě dál?
Já: A kam až?
On: Kam budeš chtít.
Já: A bude ti to stačit?
On: Nevím. Zkus to a uvidíš.
Já: Uvidím, ty uvidíš.
On: Uvidíme?
Já: Uvidíme.
Já: Tak přijdeš?
On: Až budu mít chvilku.
Já: A kdy to bude?
On: Já nevím.
Já: A kdo to ví?
On: Ty.
Já: Jak to?
On: Já čekám, čekám až mě pozveš.
Mohl by to být univerzální rozhovor mezi ženou a mužem, mezi měsícem a sluncem, mezi člověkem a mimozemšťanem...
prostě mezi něčím, co se tolik liší a přesto neodvratně přitahuje.
_2023
Bazén II
_2023
Zase se to na mě zatřpytilo, tak jako před devíti lety.
Jen tak chvilku, sotva jsem to zahlédla.
Tolik jsem byla ponořená do toho, co se zrovna děje.
Do toho co se teď děje uvnitř, že nevidím, co se je venku a stihnu pozorovat jen kolik smrků ve vodě plave nebo to, že někdo přišel ze sprchy ovoněný kdoví jakým sprcháčem.
Dvacet tři, dvacet čtyři, osumnáct nula pět. A zpět.
Ponořit, tempo, vydechnout, vynořit, nadechnout, ponořit a znovu a znovu.
Kolikrát ještě?
Kolikrát budu chtít.
Dělám to, protože mě to baví, až mě to bavit nebude, přestanu.
Je to univerzální, že?
Nechci výkon, je to hra, jak citím celé své tělo v tom pohybu.
Při běhu je takové těžké, ve vodě naopak lehké, ladné, jednoduché.
Vznáším se, nemusím se snažit, ne tolik, jde to samo, jen získat ten grif.
Chápu, proč se rodíme z vody, z toho tlumeného a měkkého světa. V lůně nejde setrvat věčně, škoda.
Co je třeba si odžít, aby se tam zase dalo vrátit? Prožít si stav bez.
A jaké je to asi bez těla? Ve vzduchu?
Věřím že velmi podobné jako ve vodě, snad se v ní dá tomu stavu přibližovat.
Jsou tři stupně-vzduch, voda a země. Na zemi je to chvíle, ta nejtvrdší, ve vodě se připravujeme a ve vzduchu setrváme.
A co ten čtvrtý, oheň?
Ten hoří i pod vodou.
Potopím se a vynořím.
Jak dlouho ještě?
Nadechnu a vydechnu.
Jak dlouho ještě?
Je to projev toho, že žiju.
Jak dlouho ještě?
Tak dlouho, jak budu chtít.
Třpyt - ráno samotářů, večer milenců
_2023
Myšlenky běží po kolejích.
Nejsem první ani poslední, komu se ve vlaku dobře píše, dobře rozjímá, dobře šťourá v životě.
Když jedu sama, je na všechno najednou čas. A dnes jedu, je neděle ráno, vlak je v podstatě prázdný, což pro mě je perfektní,
pro české dráhy už tolik ne, ale to je jejich boj. Já svádím ten svůj vnitřní, ale i ten už chci zahodit.
Všechno co nepotřebuji spláchnu na koleje.
Krajina je bílá, ne jen pocukrovaná, jednoduše zasněžená a mrzne, všechno se třpytí. Bude to pravděpodobně poslední letošní sníh a já jsem opravdu šťastná,
že ho můžu vidět v tom ranním slunci právě z okýnka vlaku. Kromě psaní tu totiž nemusím dělat nic jiného, než se zahledět a dívat.
Kdybych byla hudební skladatel, složila bych píseň. Nemůžu být ale všechno(nebo jo?).
Mohlo by mi stačit, že tu krásu mohu oslovit, zapsat a později si nakreslit, vyšít nebo zatančit ten krásný pocit, který mi tohle nedělní ráno přineslo.
Ale snad je to něco nepopsatelného, pokaždé, když se podívám na chvíli mimo obrazovku, žasnu, sním.
Ráno má své osobité kouzlo.
Ráno je pro samotáře, večer pro milence.
Miluji ráno s jeho čistotou a miluji večer s nocí, kde všechny nedokonalosti zmizí a žena se lépe odevzdává.
Rozněžněle se dívám, chci si vzít brýle, ale ne, nechám se oslnit. Je jedno jak se tvářím, krčím čelo a nos. Jsem tu sama, nemusím se líbit a to je požehnání.
Čím jsme dál, tím sněhu ubývá, taky jedu z podhůří, kde ráno bylo mínus deset, tady bude sotva pět.
Ale stejně je to tak něžně zmrzlé.
Ten pocit čistoty a jednoduchosti krajinného těla chtěla bych vnést do sebe, do toho svého těla, aby i v mé hlavě se vše třpytilo a bylo tak poklidné teď, v ranním slunci.
Proč lidé musejí přemýšlet. Chápu, kdyby to tak nebylo nebylo, tak teď nepíšu tenhle text, ale stejně, co je lepší?
Místa běží, já ujíždím, ujíždím srnkám, káňatům, podmáčeným loukám, pořezaným stromům kolem potoka, přimrzlým šípkům, vynechávajícím písmenům,
zastávkám, kterými projíždím už tolikrát a přesto si nepamatuji jejich správné pořadí, červené zdi hřbitova, který je nekonečně obdélníkový, zbouchané kůlničce u stanice Nový Bydžov.
Ujíždím, už jsem ujela sněhu, tady je jen námraza, zajíci, kostelíky, nově vysazené stromy na políčku, pomalu se halící Slunce do cirrů a altostratů.
Ujíždím kudrnatému muži s basou, nejistě stojícímu na kolejišti, zdánlivě nekonečným polím a rovné ploché krajině.
Stále musím hlídat, abych nepřejela, i když myslím, že i kdybych spala, probudím se přesně deset minut před Chlumcem.
Ten časový úsek už musím mít zapsaný v podvědomí.
Ujíždím i námraze, všechno to před tou Prahou zrychluje, taje, netřpytí se, zastavuje se. Už je to prostě ráno, kdy i samotáři jdou ven a stávají se z nich přátelé, kolegové, partneři či jen kolemjdoucí. A začne se to chystat na večer.
Ten je ale daleko, neboj.
Jedu kolem vyskládaného železa, které by s klidem někdo mohl označit za umělecký počin, kolem otevřených vrat, smrku na malé zahrádce s uříznutou špičkou,
hromadě uhlí, mikro vinohradu, křížícím se drátům elektrického vedení, okolo spících zahrad i probuzených zoraných polí.
A už jen měkce zářícímu slunci a sem tam nebesky modré obloze.
Nic jiného nedokáže být tak modré.
Ujíždím a nehodnotím.
Když se zahledím, čas není, ať se to nazve jakkoli-meditace, rozjímání-ten pocit chci zažívat stále znovu.
Dá se ho nasytit?
Zkusím to, zkusím se s ním přejíst.
Vítr
_2023
Plachty na vývěsních štítech fabriky, která vyrábí zahradní techniku, se pohnuly, zavlály, zahrály němou skladbu, kterou jim dirigoval vítr.
Světlo bylo noční, žluté lampy a žlutá záře v oblacích odrážela světla města.
Ochladí se, ochladilo se, těla se už toužebně vystavují jaru.
Vítr přináší nové vůně, je mrazivý. Na svých pažích snad nese i sněhovou bouři.
Provětrá nosní dírky, voní jako vyvětrané a mrazem pohlazené peřiny. Chtěla bych se s ním přikrýjt a prospat se.
Ještě než přišel večer se svojí tmou, byla jsem se projít. Zabořit se v červených holínkách do nasáklé půdy po několikadenních deštích, které ještě týden potrvají.
Přemýšlím, jaký by to byl pocit, kdybych si do té čvachtavé země zabořila bosé nohy. Asi by mi byla zima, nevím, třeba se někdy odvážím.
Otevírám svá ústa, svůj hlas a trochu skřípu. Raději nechám hrát vítr, ale nedá mi to, hraji a hrajeme spolu, vidím ho v korunách stromů, cítím ve vlasech.
Hladí i chladí, tak akorát.
Stojím a bořím se, ale přesto je v tom lehkost.
Cítí se někdy vítr unavený? Může ho třeba nebavit foukat? Přemýšlí? Má strach?
Chtěla bych být chvíli větrem.
Ale jsem člověk a tak s ním mohu být, hrát a zpívat. Můžu s ním malovat, může mě laskat kde ho jen nechám, může mě skrze dech prostoupit.
Skoro to vypadá, jako když spolu splyneme, jako by mi chvíli foukal z konečků prstů.
Začíná pršet, vůbec není zima, všechno to spíš hřeje.
Asi je to tím pocitem přicházejícího jara, že zima začíná být relativní.
Prší stále víc, nevadí, jdu už stejně domů. Tam je teplo, ale nefouká. Z plna se nadechnu, až mě bolestně pne hrudník jak ho tím nádechem roztáhnu.
Představím si, že v tom dechu nesu si vítr sebou domů.
Že tak ještě chvíli může zůstat se mnou a až ho vyfouknu, bude tam, mezi stěnami, jako výdech.
Schovám ten větřík pod peřinu a půjdu spát.
Třeba se mi bude zdát, že na chvíli jsem, tím větrem, i když nevím, jak by to mělo vypadat.
Snad můj hlas mohl by se v něj proměnit a vyfoukat všechny strachy.
Noční oči
_2022
Rozsvítila jsem.
Okno září do krajiny a dává znát, že tu někdo žije, že tu někdo dýchá a byl schopen rozsvítit. Byl schopen zaplatit inkaso a snad se mu daří, ikdyž kdo ví jak.
A tak světlo z té led žárovky, šetřivky, svítí, svítí a já nemůžu spát.
Nechci, chci všechno stihnout, všechno pochopit, nejlépe teď a tady, když mám tu chvilku a děti spí a já jsem tu sama.
Pláču, směju se, poslouchám, nechci slyšet, jsem ticho, křičím. Jsem všechno, jsem bolest, jsem pláč, jsem závrať , jsem radost, jsem spokojený život, JSEM.
Pohltím se tancem, pohltím se textem, pohltím se zpěvem, pohltím se barvou, pohltím se a ráno zase vstanu a budu tam kde jsem byla. Možná o kousek dál, možná tam kde jsem šla spát, jen jinak, bez toho vína a zase máma.
A co ta chvíle, v noci, kdy se přátelství mění na sekundy milenectví a zase zpátky.
Kdo se v tom marastu dějů má vyznat?
Láska je volba.
Tak moudré, jak taková jednoduchá rčení bývají ta nejtěžší na prožití.
Kdo tohle vymýšlí?
Jak to že jedna či dvě slova, jednoduchá věta může trvat celý život pochopit, prožít?
Co slůvko odpustit?
Nechat jít?
Nechat plynout, když se chce spíš vzplanout?
Je to sakra těžké.
Nestěžuj si, stěžuješ si život, svůj, nikdo jiný ti ho neprožije, ani předci ke kterým se modlíš, ani Bůh, ani matka Země ani Vesmír.
Budeš to prostě jen ty, chápeš?
Tak maluj, zahraj, křič, medituj a zpívej, cokoli, co zmírní tu nesnesitelnou lehkost bytí.
Protože se to vrátí, jen záleží v jaké síle a jak tě to sklátí.
Amen.
Kámen.
To co běžně není vidět...nohy jsou jako pocity, taky je neukazuješ každému na potkání.
Tak pojďme chodit bosy.
_2022
Moře
_2022
,,Vidíš tady ten strom?´´ Povídám se za očima dívajícíma se na borovici, která se celým kmenem sklání k zemi.
Vypadá jako stoupající plošina a na jejím konci by se dalo postavit čapí hnízdo.
,,Tam budeme žít.´´ Jasně, ty vyděláš něco hraním, já budu kreslit turisty a večer usnem v objetí, pomyslím si a myšlenku řeknu nahlas.
A až skončí sezona, potáhneme zase o kraj dál, možná o kontinent nebo třeba jen o partnera. To už si říkám ale sama pro sebe.
Koukám se na horu, jak pěkný život by to byl. Ale co když bude pršet? Bude mi stačit pláštěnka? Na to v tu chvíli nemyslím.
Nemyslím totiž na nic, přelezu plot a po dlouhé době se odvážím skočit. Po dlouhé době jsem to zase já, skoro jsem se ztratila,
ale moře, moře času si mě zase přineslo na své vlně a vypláchlo oči slanou vodou. To ale až později, teď nejsou chvíle na pláč.
To má všechno svůj čas. Píšu si to sama pro sebe, kdybych chtěla jednou zapomenout.
Dívám se na vlny, pískovcové konce zdánlivé pevniny. Je slyšet motor člunu a vzdálené kroky. A to šplouchání. Nikdo nás nevidí a nikoho nevidíme.
Je to zdání samoty v přeplněném světě bytostí a vjemů, přesto si v něm může kdokoli připadat jedinečně, jako kdyby jeho příběh byl neopakovatelný. Přímo výjimečný a nikdo nemá právo pochybovat nebo hodnotit. Hodnotí pak už hlavně vlastní svědomí.
Měla jsem to udělat tak nebo tak? Kdybych to tak mohla říct ještě jednou, kdybych to tak mohla zopakovat, udělala bych to líp.
Neudělala, udělala bych to přesně tak, jak jsem to udělala, byla jsem přirozená, víc to ani nešlo.
Na ten strom bych se neodstěhovala ani kdyby mi bylo o deset míň. Neutíkala bych, neutíkám.
Ikdyž by mě to lákalo, dráždidlo a vyzívalo, skončilo by to tak jako teď. A ani ty by jsi tam nešel, oba víme, že jsme se museli vrátit.
Museli...chtěli, chtěl a já chtěla a možná nechtěla, kdo se v tom má vyznat. Ve třiceti je pořád všechno zrychlený jako ve dvaceti.
A kdy to zpomalí? Až...
Stále se dívám na moře, ikdyž mám zavřené oči, vidím tě před sebou ve chvilce, která je jenom naše. Je to divadlo a právě se rozsvítila světla,
přestávka, můžem se jít vyčůrat a napít vína. Přestávka trvá a herci se nevracejí. Vrátí se ještě někdy? Zneklidňuje mě, jestli tohle byl
opravdu konec. Nemám ráda otevřené konce, jako kdyby autor hry neuměl děj napsat až do jeho vyvrcholení a rozhřešení a nechal to na divákovi.
Je tu ale tolik možností. Tolik promítnutí do vlastní skutečnosti.
Je to slabost nebo genialita tvůrce?
Mohu i já zasáhnout do děje nebo jen myslet na prožitek toho co jsem zažila?
Nepamatuju si každý detail, budou někde ty dialogy napsaný? Abych si je mohla znovu přečíst až nebudu vědět, kam dál..
Obzor je tmavý, ráno je daleko, noc se zdá být věčná, nekonečná. Ještě stále vidím tu rudou záři a plný měsíc, pamatuji si ten pocit z pocitu,
chtěla bych být pokračovatelka artificialismu, chtěla bych ho nakreslit.
Když ale chci začít, jako bych rázem zapomněla. Zůstane to jen pod víčky, v hmatové a čichové paměti.
Někdy si znova vzpomenu, ale čím je to dál, tím víc se ty jasný obrysy ztrácejí. Zůstává jen něco.
Borovice ale roste stále, stejně jako pokračují naše životy. Nechci vědět jak dlouho to potrvá a ani nechci vědět, jestli se znovu potkají.
Důležité je, že konec je nekonečný a nikdy nevíš, jestli opravdu přišel.
Přišel odliv, moře mi z očí ustoupilo. Usměju se na sebe do zrcadla, pomyslím si, že jsem krásná a že záleží jen na mě,
zda zůstaneš pro mě barevný nebo vybledneš jako fotka na poledním sluníčku.
Paměti
_2022
Je dost brzo na to, abych začala sepisovat svoje paměti, ale tak co psát, když se mi chce psát?
Zatím je to samá diakritická chybka a možná i pravopisná, gramatická.
Nedávno se mě jedna žačka, myslím ze čtvrté třídy zeptala, jak je možné, že jsem napsala knihu, když si nepamatuju vyjmenovaná slova?
To máš tak, řekla jsem jí, proto na světě existují korektoři, kteří ti s textem pomohou, aby v něm ty pravopisné chyby nebyly. A že jich vždycky nasekám, jak se říká ve školních lavicích, nasekám a kolik, ale to nevadí, to není překážka k tomu, aby se mohla napsat kniha. Když totiž člověk potřebuje pomoct, velmi často, ne-li vždy,
se objeví někdo, kdo mu pomůže, najednou se prostě zjeví a nabídne ruku. Nebo se ta pomocná ruka dobře najde. Musíš vědět co chceš, víš?
Taky jsem si říkala, jo napsala jsem dětskou knížku a v té době jela v Hrabalovi. To není úplně nejlepší literární předloha s těmi jeho nekonečnými souvětími.
To se v 8 rodič nadechne a vydechne v 8:15, kdy skončí první kapitola, protože tam prostě není prostor na nádech.
Mohla bych v tom mít takový pěkný Cimrman, ale zatím v tom je jen Pieter Bruegel.
Ostatně jako ve všem, co se teď děje. Co se děje se světem je titul jednoho mého velmi oblíbeného spisovatele, jo někdo už tuší, že je to Václav Cílek.
A dokonce jsem Václava Cílka baštila natolik, že se mi o něm zdál erotický sen, bylo mi 27 a jemu tolik, kolik mu je a přesto to šlo.
Mohl se jako intelektuál vpašovat do snu už skoro plně dospělé ženy (v případě, že bereme v potaz úvahu, že úplná dospělost přichází ve 28. letech),
a úplně normálně si tam prožít snový milostný románek.
Ne sex nebyl, ale to žena často nepotřebuje.
Nebo jo? To už nemůžu mít sex ani ve snu?
Možná bych chtěla pořád a tak si ho nikdy neužiju. Je to začarovaný kruh. A nedovolím si to ani když spím a sním.
Jedna skvělá paní doktorka mi řekla, že dvě věci nelžou a to jsou sny a tělo. Začínám jí věřit.
To s tělem, jsem tušila i před tím, ale sny jsem si moc nepamatovala, až na dobu, kdy jsem byla těhotná, protože to se mi snů zdálo habaděj.
Tedy, věděla jsem, že se mi zdají.
Ale jsou to šifry, stejné je to i s tělem, když člověk nenaslouchá, necítí, nepochopí.
Těžko vysvětlit, tady je důležitý prožitek...jo teď do toho ten bubeník od Sigur Ros fakt buší, to má grády.
Taky se myšlenky často vrací, ne cyklí, to je na prd, ale vrací. Hodně se motáme okolo věcí, co nás přitahují, co dávají smysl a přesto se od nich vzdálíme.
Třeba jako Františka Drtikola, přišla jsem k němu jako slepý k houslím, dostala jsem ho jako referát na lyžáku ve druháku, kde jsem vlastně vůbec nechtěla být.
A od té doby mi leží v hlavě. A on cvičil kundaliní jógu, no to mě....už v těch 17ti letech jsem měla jasnou cestu kam jít. Jen pochopit, co se mi naznačuje.
To ten náš pan učitel Štěpán Klas nemohl tušit, kdyby jo, zalomcoval by se mnou a řekl něco ve smyslu: ,,Probuď toho hada nebo se na to vyser.´´
Přesně jeho styl, byl od rány, ale to je v pořádku.
Byl inspirativní a proto si ho budu vždy pamatovat.
Myslím našeho učitele. A toho Drtikola, co drtil kola, co ho svazovala, taky.
Při horečce mají slzy vyšší teplotu, jako by mě polévala teplá voda ze sprchové hlavice.
Všechno a nic.
Mi je, myje.
_2022
,,Myslela jsem si, že šťastný lidi nic nebolí.´´ řekla mi. Já si to myslela taky. Dřív.
Ale je to spíš jako s tím otužováním.
To že lezeš to do studený vody jednou týdně neznamená, že nikdy nemáš rýmu, jen to,
že ji líp zvládneš.
_2022
Panoptikum
_2014
Bylo něco kolem osmé hodiny večer. Počalo se smrákat asi už před půl hodinou, ale stále nebyla tma. Byla středa, dubnová středa a počasí
se celý týden neslo v duchu pranostiky, která praví, že za těmi kamny je radno tento měsíc ještě zůstat.
Mimo jiné bylo počasí taky aprílové.
Středa, středa znamená ve studentském životě pravidlo hospody, alkoholu a párty a tento večer jsme to pravidlo chtěli náležitě splnit.
Byl tedy čerstvý jarní večer, pouliční lampy už začaly svítit a stíny začaly rýsovat a dávat předmětům jinou tvář než jakou mají ve dne.
Tak tedy my, což znamenalo já a pár dalších mě tak blízkých, zapadli jsme do jedné z putik, kam jsme běžně nechodívali. Pokud se nemýlím,
ještě nikdy předtím jsme tam nebyli. Potřebovali jsme však narušit stereotyp kolečka hospod, spíš narušit pravidlo hospody jedné, kde ale
posléze vždy skončíme, ale to bych odbíhala od tématu.
Vešli jsme tedy dveřmi, nad kterými visela tabule s nápisem Panoptikum a hned vedle byla připevněna značka piva, na kterou si však
už asi nevzpomenu, je to jeden z detailů, který mi pravěpodobně to samotné pivo vypláchlo z paměti.
Sestoupili jsme po schodech dolů a při sestupu jsme mohli sami sebe přivítat v odrazu zrcadla jenž bylo na protější stěně. Přivítat
a popřát příjemný večer plný intelektuálních debat, veselých historek, úspěšné probrání životně důležitých témat. Popřát si slinu pro pití
alkoholů v míře, která někdy nebývá úplně rozumná, a taky si popřát výdrž až do ranních hodin, kdy pohled na hodinky bývá stejně bolestný
jako pohled do peněženky.
Přišli jsme na bar a k našemu překvapení jsme nebyli jediní, koho napadlo ze známých tváří pro dnešek, pro dnešní středu změnit lokál.
Po pár pozdravech a pokývání hlavou na znamení Ano vidím tě, znám tě a jsem ráda, že jsi tady a že jsme se potkali a dnes pijeme na
stejném místě, jsme se dostali k objednávce prvního alkoholu dnešního večera a ano, bylo to pivo. Ikdyž si nepamatuji značku, vím, že
bylo dobré.
Po obdržení sklenic se zlatavým mokem jsme si připili na vše co jsme již zažili a ještě zažijeme a vydali se hledat stůl. Avšak zprvu
jsme se ještě rozhodli postát a sdělit si novinky s ostatními poznavšími hosty, která jsme zdravili.
Dozvědět se o dalších pitkách, na kterých jsme nebyli, o zážitcích, které jsme neprožili a o ránech, do kterých jsme se neprobudili
a situací, kterých jsme snad raději byli ušetřeni.
Rozdělili jsme se samovolně, ale přece rozptýlili a my, nově příchozí splynuli se stávajícími hosty tohoto večera.
Upíjela jsem svůj alkohol a bavila se, moje krev počala se zvolna ředit a dostávala jsem konečně barvu do tváří, normálně tak bledých.
Vybarvovala se mi líčka a taky je začal zdobit i úsměv. Úsměv i pro to, že jsem pro ten večer nechala povinnosti zavřené doma v šuplíku
a pro jejich dobro jsem jim se zdviženým ukazováčkem doporučila, aby tam poslušně zůstaly, dokud se k nim nevrátím a dokud je z toho šuplíku
zase nevyndám a jako odměnu za poslušnost jsem slíbila jejich brzké splnění.
A tak povinnosti a starosti z těch povinností byly vyřešeny a úsměvu na rtech nic nebránilo.
K hovoru se přidal další a vystřídal podavače novinek. Ano, hned jsem věděla o koho se jedná, i zády k němu otočená. Bez zbytečných slov
a okolků poklepal na dřevěnou krabičku se vzorem šachovnice na povrchu, která ležela na malé knihovničce v rohu místnosti, kde jsme stáli.
Předtím jsem si ani nevšimla, že tam je, nevěnovala jsem tomu moc pozornost a knihovna mi posloužila jen jako odkládací místo pro mé kuřácké
vybavení.
,,Šachy." pokýval hlavou, poklepal prstem na krabičku a zeširoka se usmál. ,,Zahrajeme si." přikývla jsem ,,Ale nejdříve musím na bar.".
,,To já taky." odpověděl.
Moje sklenice alkoholu zela už nějakou chvíli prázdnotou a bylo potřeba se na hru řádně připravit a to tak, že sklenice bude zase plná a v ruce,
mezi dvěma prsty, bude sevřena ubalená a zapálená cigareta.
Obsluha za barem nás obsloužila a se šachama v ruce, vydali jsme se ke stolu, kde nikdo neseděl, který byl volný a tedy vhodný pro naši hru.
Usedli jsme a já se rozhlédla po svých společnících a shledala jsem, že se všichni baví a že rozhodně nebude vadit, když si dám jednu krátkou
partii, že si jednou zahrajeme, jednou a víc už ne.
Po mém rozhlížení a hodnocení situace byla šachovnice rozložena a figurky stály na svých místech, přesně tak, jak stát mají. Stát a čekat na mysl
a ruku hráče. Hrajícího hru starou, váženou, intelektuální, krásnou, zábavnou a také hru náročnou, těžkou a složitou přesnì tak, jak
komplikovaného máte proti sobě soupeře.
Na mé straně šachovnice stály bílé figurky. Uprostřed král a po jeho boku královna, každý na své straně po jednom střelci, koni a věži.
Před nimi řada obránců, pěšců, připravených ke hře na život a na smrt, hře lehkovážné i vážné, ke hře která baví a která umí i potrápit a při které
se jde velmi lehce spotit jako u kteréhokoli jiného sportovního výkonu. Ano šachy jsou sportem a už i já chápu proč. Ona totiž i prohra v šachu
musí se brát sportovně.
Jelikož já byla ta, na jejíž straně stály bílé figurky, byl na mě i první tah. Dlouho jsem se nerozmýšlela a začala hrát hru, hru, na kterou
jsem neměla jen tak zapomenout. Hru, která mi utkví v paměti ještě na velmi velmi dlouho ne-li na pořád.
Můj protihráč nečekal a táhl svou figurkou. Ze začátku byla to hra lehká, bezstarostná, svižná, bez zbytečných průtahů, snadná
a rozverná a možná až moc rychlá. Hra hnaná popudy vášně a chuti hrát a nemyslet prozatím na konec, na konečný výsledek na výhru či prohru.
Oči těkaly po šachovnici a úsměvy zůstaly nám na tvářích. Alkohol dál zvesela putoval do našich žaludků a kouř zase do plic a ven pusami
a nosy a mísil se se vzduchem v místnosti už tak ne moc prostorné.
Zprvu rychlá a vášnivá hra změnila se pozvolna v poklidnější. Tahy staly se rozvážnější a intervaly se prodlužovaly. Pivo začalo ubývat pomaleji
a i cigarety zdály se ubývat pomaleji a kouřily se déle a intenzivněji.
,,Nepřemýšlej nad tím tolik a prostě hraj." řekl.
,,Někdy se nad tím musíš přece musíš zamyslet." odvětila jsem.
,,A není to chyba? Není to větší zábava, když nepřemýšlíš? Myslel jsem, že prostě budeme hrát a nepřemýšlet tolik." řekl a podíval se na mě.
Táhla jsem a pocítila záchvěv naděje na vítězství. První mat! Aha! Haha, mám převahu, vyhrávám, teď to nesmím pokazit!
Skryla jsem potutelný úsměv ve sklenici a pak pod pěnovými vousy.
,,Jsi dobrá." řekl.
Tentokrát jsem si úsměv neodpustia a dala ho plně znát.
Nicméně hra pokračovala dál, napětí začalo pozvolna houstnout a zase se uvolňovat podle toho, jestli nás nìkdo vyrušil nebo jsme nerušeni mohli hrát.
Občas někdo přišel k našemu stolu, našemu bojišti a buďto mne nebo mého protihráče odvedl pryč. Nebo ten někdo přišel a začal si povídat nebo si k nám prostě stoupl a koukal, zkoumal pozice figurek na šachovnici a hodnotil jak kdo na tom je, kdo zrovna v danou chvíli vyhrává či prohrává.
Kdo má plán a kdo ne, kdo má šanci dát šach mat a kdo je v koncích.
Já a mé bílé figurky, on a jeho černé. Dokonce se našel i někdo, kdo chtěl radit.
Jak hra pokračovala, začínala jsem být v koncích. Má soustředěnost se nepatřičně naředila a mé prvotní nadšení z převahy a z perfektních tahů
bylo ta tam. Najednou jsem začínala tušit, že prohrávám, že jsem ztratila kontrolu nad vlastní hrou, sama na sebou, že už nejsme vyrovnaní, ale on vítězí.
Během pár mých tahů, mých fatálních chyb, kdy jsem evidentně prohloupila, připravil mě skoro o půlku figurek. O mé koně, pak i jednu po druhé
z mých věží a i nějakého toho pěšce. Zbyly mi střelci, král a královna a pár pěšců. Střelci ovšem na takových místech, že jejich výstřely zdály se
pouze slepými. Byla jsem zahnána do úzkých a v tu chvíli přišel někdo, kdo chtěl radit a radil mě. Má ostražitost byla pryč.
Zprvu jsem neposlouchala. Ale hlas byl vtíravý a nešlo mu postupně odolat. Hlas, který ze mě sejme tu tíhu odpovědnosti za své vlastní činy.
Nechala jsem se zviklat a to hlavně z toho důvodu, že jsem nevěděla stejně
kudy kam a že to alespoň zkusím, táhnout podle jeho rady. Usoudila jsem, že tak či onak posunu hru dál a to jak s výhodou pro mě nebo
s výhodou pro mého protihráče.
Hra už byla dlouhá a mi docházely síly. Už jsem toužila po konci a to jakémkoli.
Tak jsem táhla a jak se hned při obrácení stran a jeho tahu ukázalo, chybně a naprosto nesmyslně.
,,Neposlouchej rad cizích lidí, které neznáš a oni neznají tebe Veroniko."
Nebo znají? Co když on tušil, věděl, jak já už potřebuji ukončit tuhle tak dlouhou hru. Hru, která měla být veselá a svižná, hru, která mě teď
sužuje a nevím, kudy z ní prchnout.
Co když ale jen našel nejjednodušší způsob?
Jak já už chci stát od toho stolu, chci pryč, ať už jako vítěz nebo jako poražený! Vyhrát nebo prohrát. A co zúčastnit se? Platí to i tomto případě?
Je to zkušenost, to ano, ty bývají k nezaplacení, ty bývají nad všechny školy a poučky. Co nezažiješ, to v knize nenajdeš. A aby jsi věděl jaké to je,
musíš to nejprve zkusit na vlastní kůži.
A nebo mě vlastně nezná a vůbec netuší, jak já chci skončit a jednoduše mě podělal a vysmál se mi. Jo, i to je možnost. Ale ať už to bylo jakkoli, způsobil, že konec mých útrap byl na dosah.
A pak mnou zachvělo vzrušení podruhé. Možná ještě mohu vyhrát! Viděla jsem to tak jasně!
Možná, že když se zase zkusím soustředit a potáhnu sem a pak jsem a on udělá to a to, mohu dát šach mat!
Spekulovala jsem a táhla.
Ale opak byl zase pravdou, veškeré moje vzrušení a vzplanutí bylo zase pryč. Věděl kam mířím a můj úmysl už v zárodku zmařil.
Smetl můj, jak jsem si myslela, geniální tah ze stolu a to doslova.
Patová situace, za žádnou cenu jsem už nechtěla hrát a chtěla jsem to vzdát.
,,Nemůžeme to ukončit?" zeptala jsem se a možná s až moc velkou prosbou v hlase i očích.
,,Dohrajeme to jindy."
,,Hraj." řekl.
,,Ale stejně to už je jasné jak to skončí, já už se nemůžu soustředit, nejde to." kňourala jsem.
,,Ano, ale pokud to teď skončíme a nedohrajeme, nikdy tu hru nebudeme mít šanci ukončit."odpověděl.
,,A není to jedno?" řekla jsem.
,,Myslím že ne, zvlášť tobě ne."
Měl pravdu, nebylo mi to jedno. Vlastně jsem to rozhřešení potřebovala, potřebovala jsem ukočit naší hru, abych později mohla začít hrát další,
jinou a ne se stále vracet k téhle a spekulovat, jak by to třeba mohlo dopadnout. Jak to mohlo dopadnout, kdyby jsme spolu neskončili.
Byla to hra plná zkušeností, hra krátká, ale jako by trvala měsíce.
Hra domněnek.
Hra, kterou jsem si až moc vzala k srdci.
Připadalo mi, že po dobu naší partie, jako by nebylo ničeho jiného, jako by nebylo světa okolo a bylo jen nás dvou.
,,Šach mat." řekl a já věděla, že je konec, ten konec, který jsem si přála konečně nastal.
Mělo se mi ulevit a asi i ulevilo, to poznám další den nebo třeba až ten další a další.
Naposledy jsem se podívala na stůl, na něj a usmála se.
Zvedla jsem se a snad jednou pro vždy odešla, odešla od něj a od nás.
Odešla jsem hrát třeba zase jinou hru s někým jiným.
Sídliště
_2014
Obcházela jsem sídliště kolem dokola. Panely byly na sobě naskládané, štosované a připevněné tak, že tvořily hradby, jako hradby nějakého středověkého hradu.
Hradby bránící nájezdům nepřátel, hradby bez vodního příkopu, hradby vlastně už zbytečné, postrádající význam.
Staly se z nich hradby lidské, i když to vlastně mělo býti naopak. Mělo dojít ke spojení a přitom z toho vznikly zábrany.
A tak jsem obcházela kolem a vše se mi zdálo tak nějak smutné.
Možná to bylo způsobeno i tím, že podzim byl na sklonku, stromy bez listí a holá země. A nebo to bylo prostě jen tím, že jsem neměla veselý den.
Lidé zahaleni v dlouhých a tmavých pláštích, bundách a kabátech. Co nejvíce lidské pokožky schováno pod vrstvami látek sloužících proti zimě co visela ve vzduchu.
Tak nějak pobledlé obličeje odrážející šedivý odstín v mracích a nebi, šedivý odstín právě těch hradeb, hradeb lidských duší a údělů, hradů lidského úsilí, lidských skutků.
A jak si teď vlastně uvědomuji, chtěla jsem napsat něco pozitivního o tom, jak jsem jednoho odpoledne obcházela sídliště a zase jsem se nějak ztratila v tom množství šedého betonu
a oceli a té praktické účelnosti co na mě křičí pokaždé, když ráno roztáhnu žaluzie a podívám se z toho devátého patra ven, pokaždé, když si jdu do kuchyně uvařit čaj, pokaždé,
když mechanicky stále tou stejnou cestou jdu ráno, v poledne či večer na tramvaj. Pokaždé, když nemohu potlačit úsměv a pokaždé, když mě přepadne ten pocit tísně,
chvíle bez nádechu, chvíle vzduchoprázdna v žaludku.
Nemohu potlačit ten pocit stísněných klecí se záclonkami.
Nemohu potlačit fascinaci nad pravidelností těch oken, okem viditelných hranatých očí, sem tam zářících, když se blíží tma.
A tak obcházím sídliště kolem dokola a někdy jsem unavená a někdy to vydržím celé hodiny a někdy chci prostě jen přijít domů, říct ahoj a mít vše ráda.
Louka
_2014
Obrátila jsem se, ale za mnou bylo prázdno, nikdo, ani ten koho jsem očekávala tam nebyl. Ucítila jsem lehké zklamání, zklamání skoro neznatelné, ale bylo tam a trochu mne otravovalo.
Chtěla jsem jít dál, ale jako by mě něco stále táhlo zpět. Jako neviditelné chapadlo co se omotá okolo pasu, ztíží mi dýchání a drží na místě dokud nevypustím duši
nebo se ze šílenství z neznámého sama nepropíchnu dýkou.
Nevím co to je a proč, vím, že to je a taky vím, že si s tím musím poradit.
Představila jsem si sama sebe na louce. Na louce rozkvetlé, zářící barvami žluté, bílé a zelené, louce čerstvých květů, louce při pozdním odpoledni, kdy Slunce tak příjemně hřeje,
ale nepálí. Kdy květiny voní, ale vůně není tak intenzivní. Kdy se vše pomalu ale jistě ukládá k spánku. Kdy se mi oči zalévají tím krásným pocitem blaha.
Pocitem blaha vlastně pro nic za nic, jen tak, jen tak a to je tak krásné, že je mi tak krásně a přitom to ani nemusí mít konkrétní příčinu.
Zkonstatovala jsem, že to jsou jedny z nejkrásnějších stavů co jsem zažila.
A tak jsem na té krásné rozkvetlé louce, je pozdní odpoledne a Slunce se už vydává na svou poslední dnešní pouť. Mám zavřené oči a zase mne přepadává ten dobře známý pocit toho, že za mnou
někdo je. Ignoruji to, vytěsňuji, ale pocit stále trvá, je neodbytný, neodbytný a protivný jako žvýkačka ve vlasech. Mohu ho potlačit, ale stále tam bude. Otevřela jsem oči,
nadechla a otočila se. Samozřejmě, že to co mi blesklo hlavou hned po otočení, by se dalo předpokládat, však já jsem to nepředpokládala.
Stál tam, stál tam, kam mé oči po otočení dopadly nejdříve. Stál, prostě stál, nevím jak dlouho tam mohl stát, bez hnutí a vyčkávajíc na to, až se otočím. Trpělivě, tak krásně trpělivě
tam, za mými zády čekal a doufal, přál si, abych poznala, že tam stojí a otočila se a spatřila ho, spatřila ho tak, jak on si přál, jak se na to už dlouho připravoval,
i když na takovou záležitost se připravit nedá a i když jí čekáte, stejně je ve výsledku překvapivá. A tak tam stál, tajně doufajíc, že ho poznám, tajně doufajíc, že až mé zraky ho zří, až
můj pohled zahledí do toho jeho, poznám ho. Poznám a hned budu vědět. Bez toho, abych promluvila, aby promluvil, budu vědět, že je to on.
A tak jsem se otočila. Mojí bytost prodchlo překvapení, prodchlo a zastavilo se v levém malíčku levé nohy, kde setrvalo. Překvapení z toho, že ten šimravý pocit v týle nebyl jen přeludem,
jak to velmi rád dělal. Nebo to vždy nebyl jen přelud? Co když jsem se jen správně neuměla dívat. Co když jsem jen něco chtěla vidět a tak mi unikalo to,
proč se ten pocit ve mne vyvolával.
Ten nutkavý pocit otoč se!
Někdo za tebou stojí, Veroniko!
Co když on tam byl pokaždé a jen já se neuměla dívat? Neuměla dívat, byla zaslepena svými nesmyslnými a krásnými tužbami. Neuměla jsem se dívat.
Ale teď, uprostřed louky jsem nikoho nečekala. Nikoho. Nenapadlo by mne to, protože jsem pocítila tu krásnou rozkoš z krásy jen tak a tak jsem nikoho, ano nikoho jiného než sebe
nepotřebovala. Potřebovala jsem jen být a vnímat vše, jako už dlouho ne. Prostě být. Prostě žít.
A pak ten pocit, otočení a spatření toho, na koho byl můj pohled zřejmě už připraven. Zřejmě. Proto jsem ho mohla uvidět a vidět a shlédnout
a pohlédnout na něj a podívat se mu do očí.
Do krásných očí, do očí vyčkávajících a připravených na jakýkoli osud. Do očí odhodlaných, však něžných, láskyplných a tak neskutečně hodných, hodných očí.
A tak jsem se zadívala a pokusila se v nich číst. Myslím, že se mi to dařilo. Stál nehnutě, skoro nemrkal a skoro nedýchal. Čekal odevzdaně na svůj ortel, na můj verdikt,
na naše rozuzlení.
A já si dávala na čas. Nevadilo mu to, i to jsem z jeho očí dokázala vyčíst. Dokázala jsem vyčíst i spoustu jiných věcí. Poznala jsem jsem jeho nejistotu, poznala jsem i jeho krásu,
poznala jsem jeho bolest, poznala jsem jeho lásku a také jsem poznala jeho něhu. Však jediné mi unikalo, unikalo mi přečíst si z jeho očí náš osud. Nechala jsem to však být.
Vlastně jsem to ani nechtěla vědět a vlastně jsem to ani vědět nemohla. Ani on to vědět nemohl, mohli jsme se jen domnívat a doufat a nechat vše plynout.
To co bylo teď důležité bylo to, že jsme se uzřeli, že já jsem ho zahlédla a poznala. Ano, teď už to vím, poznala.
On to poznal taky. Poprvé od chvíle, co jsem se otočila, jsem zahlédla a pocítila úlevu. Jakoby viditelně z něho spadla všechna úzkost, sloupla se a odpadla pryč.
I ze mne opadla a zůstala ležet na zemi opodál, stejně jako mé i jeho šaty a tak jsme tam stáli, v zapadajícím a už skoro zapadlém Slunci,
na rozkvetlé louce a v dáli se jen občas ozýval život, život v podobě ptačích hlasů a zpěvů a volání a šumění větru a velmi, velmi daleko lidského volání města.
A tak jsme tam stáli nazí, odění jen posledními paprsky Slunce, ale převážně už jen tmou a hleděli si do očí. Teď už nebylo co skrývat.
Teď už nebylo co skrývat a stud opadl i s úzkostí. Poprvé od té doby, co jsem se otočila, jsme se pohnuli, zamrkali a jistými, však něžnými
a láskyplnými pohyby se sebe navzájem chopili a pochopili a uchopili se v obětí lásky a milovali se na té krásně rozkvetlé louce. Nemysleli, nechali se pohltit jeden druhým, jako by to byla naše první, ale i poslední noc. Vášeň, ta krásná touha měla nás v moci. I kdyby jsme se druhý den nepoznali, i kdyby to mělo být jen na tuto noc, oba jsme věděli, že na to nikdy nezapomeneme, že budeme vědět, že alespoň jednou v životě prožili jsme něco tak krásného co jen láska, co jen fyzická láska může zpečetit. Náš osud byl v rukou zítřků. Až se probudíme, budeme-li vůbec spát, může být vše jinak.
Mohu zmizet,
může zmizet,
můžeme zmizet,
ztratit se sobě navzájem ze životů a znovu se neobjevit. Můžeme spolu strávit zbytek života, můžeme spolu být rok či dva.
Rozhodli jsme se to přenechat zítřkům a teď se jen milovat a kochat jeden druhým a proplétat ty lidská těla do pozic netušených.
A spočinout a nechat vše plynout.
Jezero
_2014
Plavu a potápím se.
Když jsem poprvé smočila hlavu už to nešlo vrátit. Měla jsem mokré vlasy a jediné, co jsem mohla dělat,
tak počkat až sami uschnou. Jenže jak, když jsem byla ve vodě, široké hladině a nikde okolo žádný břeh, žádný záchytný bod.
Ztroskotala jsem na bodu mrazu, uprostřed jezera se slanou vodou. Musela jsem plavat, nechat se unášet vodou, když si lehnu na záda.
Bolí mě ruce, ale utopit se nechci. Zatím.
Ale ty ruce tak bolí, bolí mě nohy, bolí mě celá podstata mého holého bytí.
Potápím se, častěji a častěji, vlasy jsou mokré, to už nespravím, už nikdy neuschnou, když jsem uprostřed oceánu.
Mám chuť masturbovat, ale ruce mám ztuhlé a prsty na kost promrzlé. Zrazuje mne vlastní tělo. Nevěřím mu.
Klesám, pomalu a pozvolna, ale klesám. Potápím se stále hlouběji a hlouběji a je noc. Měsíc nad hladinou svítí pronikavým červeným
žárem, vše se třpytí a je ledově chladné a krásné.
Pořád myslím na to, že se nechci utopit.
Ale co mám tedy dělat?
Komu jinému mám věřit, když i má duše začíná být skeptická a hlubina tak přitažlivě krásná. Jakoby volala mne, své dítě k sobě,
zpět a já splynula a spočinula.
Zavírám oči a představuji si, že spím.
Bylo to něco mystického, okamžik pravdy, když je okolo mě jen masa vody a já z masa a kostí, zjevena se kdoví odkud, potápím se do svého nitra a už se netoužím probudit do smutku a pocitu bolavých paží.
A tak padám a mizím abych se mohla znovu vynořit.